Transformační Psychologie

Souvislosti

V článku filozofie Junifyh jsem se pokusil nastínit kořeny, z kterých roste kmen tohoto článku. Kmen představující opěrný bod v práci s člověkem, kterou nazývám Transformační psychologie. Dnešní článek pojednává spíše o technické odpovědi na otázku, co Transformační Psychologie znamená a jaký je její praktický postoj k práci s lidskou bytostí v době, která má své výzvy, nutnosti a potřeby na naše lidství. V době našeho systému, který se vyznačuje výkonem, výdělkem, tak nějak i padělkem pro život. Dělá z nás automaty a žijící mrtvoly pro výrobu dalších automatů. Tento systém je očividně mrtev. Citlivějším už nedává smysl vykořisťovat a zabíjet planetu pro tento systém, který se měří ekonomickým růstem. Díky němuž se vrháme do vlastní apokalypsy, která je pro všímavějšího jedince viditelně jasná. Tato společná cesta nám není nová. Každé předešlé civilizace na vrcholu padly a tak následuje i náš kolektivní pád. Teď v tom hledejme smysl! Je pošetilé ho hledat v něčem, co umírá a přesto v tom dennodenně žijeme. Po delší dobu tento civilizovaný člověk hledá řešení na naše enormní problémy a přitom málokdo si uvědomuje, že ten největší problém na planetě je on sám. Řešení se hledají někde zvenčí a tak se plošně, mezinárodně řeší prakticky vše. Tím se vyznačuje tento mrtvý systém. A co je mrtvé, je bezduché. Nikam to nevede a jen to věci zhoršuje. Takto žijeme jako lidstvo už několik stovek let. Tak dlouho to člověk před sebou popírá, že má ještě větší strach si to připustit. Hlavně tedy to, že ten největší problém je naše individuální nevědomost, v níž leží i řešení. Tato cesta je naopak živá a zároveň většinou přehlížená. Hledat vnitřní svobodu. Svobodu jak od systému, tak od daných přírodních zákonů. Od všeho, co vládne a ovládá naší nevědomost. Stávat se sám sebou a oprošťovat se od robotického života. Taková práce musí být pokaždé individuální a autonomní. Je těžká a bolestivá, ale zároveň je léčivá a hlavně otevírá srdce. Srdce, které bolí, když je zavřené. 

Článek obsahuje i mé vlastní zkušenosti jdoucí směrem k mému srdci. Jsou zde i pasáže od mého mistra a jeho mistra, kterými jsou “Pjér la Šéz” a “Carl Gustav Jung”. Troufám si říct, že následující řádky rozbíjí velkou škálu předsudků o psychologii. Třeba ten, že k psychologovi chodí hlupáci, kteří neví, co se svým životem. Přitom jsem přesvědčen, že je to zcela naopak, nicméně i to je nastíněno dále ve čtyřech částech, které jsou rozděleny na: 

1, Význam transformace a psychologie

2, Práce s vědomím a nevědomím 

3, Vědomý, otevřený dialog 

4, Analýza

1, Význam transformace a psychologie

Transformace

“Transformace je určitým technickým prostředkem, kterým můžeme směřovat k individualizaci. Individuace by byla hlubším, komplexnějším procesem. Transformace je dílčí krok k němu.”1  

Základním duchovním zákonem je pokrok, rozvoj, vývoj. Jde taky o výraz evoluce. Indián podle toho taky žil a žije. Jeho život je odrazem vesmírných zákonů. On ví, že hlavní smysl je se přiblížit stvořitelské síle. On šel tak daleko, že vnímá veškerý projev ducha za učitele. Obohacující se o zkušenosti, které mu přinesl, si zároveň umí užívat života, tak jako umí trpět. Jelikož i to patří do projevů ducha. Tyto trpké překážky, které bílý člověk odmítá, on naopak vnímá s úctou a jako největšího mistra. On se proměňuje skrze příjemné, tak nepříjemné situace. Integruje je a tím roste. Vítá je a ví-li, že život je učitelem, tak pak transformaci neřeší, protože ji žije. V tomto případě ho jakákoliv zkušenost obohacuje – vědomí, charakter a tedy jeho lidství. Tím se vyznačuje transformace. Přijímá, učí se a tím se duchovně vyvíjí. 

Změna je další vesmírná zákonitost, která proudí tímto světem. Je tedy i součástí nás. Pokud jsme ustálení a neměnní, tak jsme proti životu a podobáme se mrtvole. Jsme-li opravdu dlouhou dobu ustrnulí ve svých názorech, přesvědčeních, postojích, tak námi neproudí život. Pak často přicházejí překážky v podobě i drsných nemocí, které jsou pouhým výtvorem naší nevědomosti. Překážky vyskytující se ve vztazích, v práci, v socializaci nebo v mnoha jiných oblastech. Něco, co nás vrací zpět do stejných situací. Překážka jako problém, výzva, nemoc, cokoliv, co nás do jisté míry omezuje. Paradoxně je její vlastnost i oživující. Přichází nás okysličit. Přichází se snahou o změnu. Poukazuje na ní a změnou nám ukazuje cestu k učení. Pokud nás naučila, co měla, pak tehdy je její poslání vyslyšeno a může zmizet. Takzvaně je zvnitřněná – je naší vědomou zkušeností. Tím otvírá znovu cestu z bludného kruhu. Společně s tím začínáme více rozumět situacím, do kterých jsem se dostali. Rozumíme tak více sobě i okolí. Následuje jiné – vědomější chování, které s sebou přináší jiné výzvy. 

Naopak, zda-li onu překážku ignorujeme, tak nás stahuje dolů. V tomto případě životní situace postrádá sebereflexi. Projevem je bezmoc, kterou to s sebou přináší. Často o tom ani člověk nemusí vědět. Také by se dalo říct, že radši nechce vědět. Problém tak přirozeně zintenzivňuje na síle, čímž dává o sobě vědět více a více. Jestli tomu člověk i nadále nevěnuje pozornost, tak ho překážka jednoduše převálcuje a pak nás může nevědomě lapit i taková nemoc, jako je rakovina, nebo jiný typ sebevraždy. Neprojeví-li se u člověka sebereflexe a nezačne své překážce naslouchat, tak je zcela pravděpodobné, že jeho osud povede skrze mnohem větší utrpení a strasti, než tomu bylo na svém začátku, kdy se překážka objevila. Pokud pokračuje důsledně v její ignoraci, poté přirozeně následuje zintenzivnění negace, která ničí a může nás donést až k prázdnému bytí, v němž člověk dělá ty nejzoufalejší činy. 

Transformace může nastat pouze, pokud disponujeme sebereflexí. Pak nastává proces změny skrz integraci překážky. Jak moc vytěžíme z oné výzvy je na nás a můžeme dojít až k Individuaci. K procesu, který nás donutí se zamyslet i nad duchovní stránkou, pokud to zjednodušíme. Kudy povedou naše kroky záleží na míře sebereflexe a také na tom, jak velká se tato překážka jeví. Čím dramatičtější je životní situace, tím víc nás tlačí do hlubších neznámých prostor. Sebereflexe bude v tomto případě branou do neznáma, která prohlubuje a rozšiřuje vědomí, nebo dokonce navazuje vztah s nevědomím.

V případě individuace přestáváme být tolik zaintresováni do životních situacích a zajímá nás více život. Příklad – už neřešíme třeba tolik finanční stránku, jelikož už jsme se v této oblasti zorientovali a zajímá nás více co nás baví a naplňuje (často podvědomě). Proto jsem přidal úryvek v další části nazvaný práce s vědomím a nevědomím.

Psychologie 

Tato část by se dala rozepsat na celou knihu a mnohými způsoby. Ponechám zde svou osobní zkušenost a základní pohled. Směrodatné je, jak člověk praktikující psychologii ji vnímá. 

Jako věda a obor se určitě psychologie zabývá spousty směry, záležitostmi, oblastmi. Jsou mnozí, co pracují v oblasti psychologie a zároveň jsou jejich zaměření značně rozdílná. Od začátku, co jsem začal s praxí psychologie, tak jsem měl potíže s mým směrem a zaměřením. Trpěl jsem při každém rozhovoru s lidmi, kteří to svoje zaměření měli. Jejich slova byly podepřeny jistotou a stály na základech metod, které využívali. I přesto, že jsem byl akreditovaným koučem, tak mi vždy z toho slova naskakovali pupínky. Místo toho jsem odpovídal podobně: “Spolupracuji s kýmkoliv, kdo hledá změnu.” Synchronicita mě házela častěji a častěji do těchto situací a já si uvědomil po dlouhé době trápení, že je to vlastně velmi jednoduché. Všude dohledatelný význam slova psychologie pochází z řeckého slova psyché – duše, duch a logia – věda. Tedy to je něco co se zabývá duší. Duše = život. A přišla mi odpověď v otázce, že teda “Jak jinak studovat život než skrze jednotlivce?” Vždyť duše by v tomto případě spíše znamenala jednotlivce. To on sám je věda, zázrak, mystérium, metoda, vesmír. On je “základní” jednotka vesmíru. On má vše v sobě. Otázky, odpovědi, strasti, štěstí. Tak proč redukovat psychologii na metody a zaměření, když sám člověk je tím vším? To je nejhlubší a přitom tak jednoduchý základ, který mě uspokojuje a dává mi smysl. Pak můžeme jít mnohými směry od tohoto základu. Někdo může argumentovat, že metody jsou prospěšné, což určitě ano, ale pouze v určitých případech. A také nejsou vším! Ani zdaleka! Metoda je pouze forma a každá forma je limitující. Člověk nemá limity, pokud nepropadne formě. Hledat formu, to je jako když hledáme příručku. V některých případech pomůže, ale ustrnutí na ní nás degraduje na jednostranné jednání.

Kdybychom to nazvali hloupě, tak co najdu pravého v sobě je také metoda, ale nemá charakter formy. Je to spíše živá – pravá – “pravda” metoda, která je tedy přirozená, plyne s životem a tím plyne se změnou. Psychika má božskou jiskru a ta se nedá spoutat formou. Pokud dáme prostor volnému bytí, pak plyne v souladu a přirozeně. Psyché je nejreálnější bytostí, poněvadž je tím, co je prvotně bezprostřední. Tedy vše je psychické. Toto psyché rozděluje C.G. Jung primárně na vědomí a nevědomí. 

2, Práce s vědomím a nevědomím 

Nebudu se věnovat tomu co pojmy vědomí a nevědomí představují. Jde mi pouze o přiblížení, jak tyto dva typy vědomí spolu souvisejí a navzájem se doplňují. Jak je prospěšné pracovat s oběmi těmito subjekty.

Jádro jablka určuje, jaké je navenek. Analogicky i u člověka. Toto jádro se dá označit za nevědomí. Je primární a následně z něho roste vědomí. Sen tomu odpovídá. Sen člověka sdělí o jeho životě nadmíru více než mysl, která ráda bloudí ve svých představách. Zkušenost ukazuje, že s nevědomím – s jádrem – má běžný člověk chabý kontakt, ne-li žádný.   

Běžný člověk často odmítá představu nevědomí. Což je v pořádku a má na to své právo. Ale tím nic nemění na faktu, že 98% jeho psychiky je nevědomá, stejně tak jako tělesné procesy v těle. A přesto, zda-li někdo připustí onu myšlenku, že nevědomí existuje, tak mu to v žádném případě nezaručuje, že s tímto subjektem má nějaký vztah. Vůbec kolektivně tento fakt popíráme a tak se vzdalujeme svému opravdovému domovu. Pokud člověk vytěsnil a zamaskoval své jádro egem, tak jak s ní mohu navázat kontakt? Jak pracovat s tím, že člověk postrádá kontakt se svým jádrem? 

Sny jsou úžasnou cestou k naslouchání své podstaty – jádra. Synchronicita je také královskou cestou, nicméně tento pojem i sny jsou pro mnohé neznámé. Pokud se pohybuji pouze v šedé kůře mozkové, tak ono jádro a její projevy jsou nám cizí. Tudíž je potřeba relativizovat a ztišit ego, které nás má v hrsti. Odvážně tvrdím, že až tehdy, kdy člověk propojí tyto dva subjekty v sobě – tedy jádro a svou mysl – tak až tehdy může být opravdu bytostně šťasten. Je to zcela logické, protože jádro je naše pravá podstata. Ta tvoří naši bytost. 

Tradiční způsob života vedl člověka k jádru. Moderní sídlí výhradně na povrchu – ve svém vědomí. Dále je přirovnání, které podává vysvětlení.

Bílý člověk se bojí své smrti, protože neví, že je nesmrtelná bytost. Indián se smrti nebojí. On se bojí ztráty své duše.  

Bílý člověk začne řešit své otázky života s někým, až už je opravdu hodně na dně. Přijde k doktorovi a ten mu dá něco na uklidnění, ať zase může být článkem pyramidy pro výrobu dalších pyramid. Indián jde za Šamanen, když se necítí šťasten.

Tady vidím obrovskou propast. Bílý člověk následuje hodnoty lidí, kteří jsou na vrcholku pyramidy a jsou vlastně prázdní. Někdo na to řekne “To je ale hovadina” a možná jinému je to zcela jasné, že nám chybí duchovno. Celý náš svět se hroutí a zřejmě jediné východisko je znovu otevřít tu Vnitřní – Tradiční – Známou – Nutnou – Duchovní – Indiánskou cestu.

3, Vědomý, otevřený dialog 

Mé osvobození od hledání psychologického zaměření bylo paradoxní, a to žádné zaměření nehledat. Prostě studovat lidskou duši. K tomu je nejužitečnější a nejzákladnější prostředek, čímž je dialog. Přesněji otevřený dialog, jehož charakteristiku jsem rozdělil na 3 body. Je to nezaujatost, naslouchání a partnerství. Zde je nerozepisuji, protože už jsou obsaženy zde. (Tento článek není zatím publikován)

4, Analýza

Aby analýza vůbec mohla začít, tak Analysand musí projevit sebereflexi. Analýza stojí na vztahu dvou lidských bytostí mezi Analytikem a Analysandem. Doufám, že mi čeští čtenáři odpustí, ale slovo klient nemám úplně v oblibě. Budu tedy nadále používat termín pro kompetentní osobu – (Analytik) a klienta – (Analysand), abychom se v tom lépe orientovali. Tyto termíny pochází od C. G. Junga. Jde mi pouze o označení, abychom věděli o koho jde a jak oba přispívají ke změně. Kde jsou jejich hranice, kompetence, role na té nejobecnější rovině.

Tento vztah má hluboký význam. Potkávají se se záměrem, aby vytvořili opravdovou změnu. Dala by se popsat mnohými způsoby. Třeba otevřít se neznámému, otevřít sebe sama a tak projít skrze překážku, uvidět svou zaujatost, překonat strach, odpustit, opustit, atd. 

Dobrá analýza spojuje Analysanda sama se sebou. Spojuje ho s částmi, které ho učí. Tím dochází k reálným změnám. K tomu je potřeba prohloubit poznání Analysanda a čerpat ze situace, kterou prožívá, aby se stal celistvějším a tím svobodnějším. Finální práce je u konce, když Analysand cítí, že už si postačí sám. Pak Analytik může nadále fungovat jako dolaďovač. Už není hlavním podpěrným bodem. Stejně tak jako Indián hledá pouhé usměrnění a ne někoho, o koho by se mohl opírat věčně. 

V posledku nemůže nikdo jiný rozhodnout o našem duchovním stavu než my sami. Žádný psycholog, lékař či kdokoliv jiný nemá takovou moc, pokud mi sami jim to neposkytneme. Tyto profese by měly sloužit k tomu, ať se člověk postaví sám na vlastní nohy.

Prakticky bych rozdělil analýzu na tři hlavní body, které jsou spolu navzájem spjaty a hlavně nejsou lineárně za sebou jdoucí! To znamená, že se prolínají, mění pozice a doplňují se jeden o druhý. 

Náhled, Rozhodnutí, Vytrvalost

Náhled je prostor, kdy Analytik a Analysand analyzují situaci, kterou Analysand prožívá. Aspekty života, které žije. Tyto aspekty jsou tak široké a individuální, že bych se do specifikace nepouštěl. Každopádně by Analytik měl mít nějakou zkušenost s tím, co Analysand prožívá a nebo když to netuší, tak být otevřen novému a připustit si, že neví. To je jediná záruka toho, že nezaujatě společně zkoumají, o jakou zkušenost vlastně jde. Jedině tak mohou společně dojít k novému, pro oba neprobádanému. Zároveň pokud Analytik cítí, že je to nad jeho síly, tak by si to měl připustit. V začátcích je to velká, až nemožná dřina. Mě k tomu napomohla spolupráce s Pjérem, s kterým nadále analyzuji svou praxi. To je pro mne obrovské privilegium, kterého si nesmírně cením. Jestliže za vámi stojí autorita, která ví, oč běží, tak to napomáhá oné druhé situaci, když Analytik tápe, či mu chybí nějaké podpěrné souvislosti. Zmiňuji to proto, protože práce v osobním rozvoji není pouze obohacující pro Analysanda, ale současně pro Analytika. To ale vyžaduje upřímnost a pokoru.

Rozhodnutí je další krok, který musí Analysand vykonat už sám, pokud je připraven. Rozhodnutí předchází prakticky i před jakoukoliv analýzou, protože k rozhodnutí řešit svůj svět s dalším člověkem je čistě na něm. Obecně je rozhodnutí intimní, těžký krok, který se objevuje na začátku jakékoliv změny. Po delší práci může člověk dojít také paradoxně k závěru, že šlo o banalitu. Rozhodnutí podepírá nový svět a možnosti. Každému našemu kroku v životě předchází rozhodnutí. To je jednoduší, když víme, co děláme a proč to děláme. V analýze se dá jít různými směry a je to nakonec vzrušující cesta, pokud Analysand vytrvá, což je náš další bod.

Vytrvalost v čase způsobí jiné podvědomé jednání. Každé lidské vědomí se někde pohybuje. Toto vědomí má své přirozené tendence. Například rádo zůstává ve svém poznaném světě a uvězňuje se ve své jednostrannosti. Má určité zaběhlé postoje, jako přesvědčení, víru, atd. Tyto zaběhlé procesy snáž rozpoznáme, když se jim dostaví zpětná vazba, pohled, možnosti, o kterých do té doby Analysand nevěděl. Vytrvalost v čase způsobí jiné podvědomé jednání. 

Rozhodnutí, tak i vytrvalost je úkolem Analysanda a nikoho jiného. Tím přebírá zodpovědnost za své kormidlo a pokud je důsledný, tak je mu zaručena jakákoliv požadovaná změna. To vše je podepřeno o náhled s Analytikem a tím společně rostou na mnoha úrovních. Jestliže Analysandovi nejde vykonat změna, i přes porozumění, kde se nachází a proč, tak se pracuje skrze náhled k dalším souvislostem a prohlubuje se tak jeho zkušenost.

  1. Pjér la Šé’z