Výbor z díla III. Osobnost a přenos

Carl Gustav Jung

4. MANA-OSOBNOST, str. 87

Mým výchozím materiálem pro následující pojednání jsou případy, v nichž se uskutečnilo to, co v předchozí kapitole bylo stanoveno jako další cíl, totiž překonání animy jako autonomního komplexu a její proměna ve funkci vztahu vědomí k nevědomí. Dosažením tohoto cíle se daří vymanit já ze všech jeho propleteností s kolektivitou a kolektivním nevědomím. Tímto procesem ztrácí anima démonickou moc autonomního komplexu, to znamená, že už nemůže uplatnit žádnou posedlost, poněvadž je zbavena své potence. Už není strážkyně neznámých pokladů, už to není Kundry, démonická poselkyně Grálu s božsko-zvířecí povahou, už to není „vládkyně-duše“, nýbrž psychologická funkce intuitivní povahy, o níž bychom spolu s primitivy mohli říci: „Odchází do lesa hovořit s duchy“ nebo „Můj had ke mně promluvil“ nebo vyjádřeno v mytologické infantilní mluvě: „Pověděl mi to malíček.

“ Mí čtenáři, kteří vědí, jak Rider Haggard líčí „She-who-must-be-obeyed“ (tu, již je nutno poslechnout), si určitě vybaví kouzelnou moc této osobnosti. „She“ je mana-osobnost, to znamená bytost plná okultních, čarovných vlastností (mana) a vybavená magickými znalostmi a schopnostmi. Všechny tyto atributy přirozeně pocházejí z naivní projekce nevědomého sebepoznání, což by vyjádřeno několika básnickými slovy znělo asi takto: „Doznávám, že ve mně působí psychický faktor, jenž se může neuvěřitelným způsobem vymknout mé vědomé vůli. Je schopen nasadit mi do hlavy mimořádné představy, způsobit mi nechtěné a nevítané nálady a afekty, dovést mě k podivuhodnému jednání, za něž nemohu nést odpovědnost, narušovat iritujícím způsobem mé vztahy k jiným lidem atd. Vůči této skutečnosti se cítím bezmocný, a co je vůbec nejhorší: jsem do ní zamilovaný, takže ji ještě ke všemu musím obdivovat.“ (Básníci tomu často říkají umělecký temperament, lidé nepoetičtí se omlouvají jiným způsobem.)