Uzdrav svá vnitřní zranění

Lise Bourbeau

Kapitola 1 – Vytváření zranění a masek, str. 11

“Měli bychom se především rozeznávat co je pro nás prospěšné, a co nikoliv. Jediným prostředkem, jak toho dosáhnout, je začít si plně uvědomovat důsledky každé zkušenosti. Vše pro co se rozhodneme, nebo odmítneme, co uděláme, nebo neuděláme, co říkáme, či nevyslovíme a dokonce i to, co si myslíme v duchu a co pociťujeme má určité důsledky. Člověk chce život prožívat stále rozumněji. Jakmile si uvědomí, že určitá zkušenost má pro něj vždy neblahé následky, měl by se zcela jednoduše naučit smířit s tím, že si ji sám zvolil (byť třeba nevědomě, aby si uvědomil, že pro něj není shodná) a ne si cokoliv vyčítat či zazlívat druhým. Později vše pochopí.

Právě tak vypadá prožitek určité zkušenosti v přijetí. Zato bych tě však chtěla upozornit, že pokud si o něčem v duchu říkáš: tohle už nechci nikdy zažít, vše se bude pravděpodobně opakovat. Proto si v klidu dopřej právo několikrát se dopustit téže chyby, nebo opakovaně prožít nepříjemnou zkušenost, než se ti podaří dosáhnout vůle a odvahy nezbytných k tvé transformaci. A proč nejsme schopni chápat věci ihned napoprvé? Kvůli egu udržovanému při životě díky mylným přesvědčením.  

Všichni totiž chováme mnoho různých přesvědčení, která nám brání být tím, čím chceme. Čím více nám tyto způsoby smýšlení nebo názory škodí, tím zarputileji se je pokoušíme před sebou skrýt. Dokonce jsme schopni si namlouvat, že už je nemáme. Aby se nám je podařilo prohlédnout, je tedy třeba opakovaně se vtělovat. Teprve až naše mentální, emocionální a fyzické tělo budou všechna naslouchat Bohu, jenž sídlí v nás, bude naše duše zcela šťastná. Vše co člověk prožívá v nepřijetí, se hromadí v jeho duši. Ta protože je nesmrtelná, se stále vrací na Zemi v různých lidských podobách, s vědomostmi nashromážděnými ve své paměti. Před svým zrozením se rozhodujeme, co chceme ve svém budoucím vtělení vyřešit. Toto rozhodnutí a vše, co jsme prožili v minulosti, samozřejmě není zaznamenáno v naší vědomé paměti, tedy v paměti podléhající rozumu. Svůj životní plán a to, co si chceme vyřešit, si začínáme postupně uvědomovat teprve v průběhu života. 

Když hovořím o něčem “nevyřešeném”, vždy tím mám na mysli zkušenost prožitou v nepřijetí sama sebe. Mezi přijetím zkušenosti a přijetím sama sebe je totiž rozdíl. Vezměme si například mladou ženu odmítanou svým otcem, který by si byl přál mít raději syna.  V tomto případě znamená přijetí zkušenosti přiznat svému otci právo toužit po synovi, a zavrhovat proto dceru. Přijetí sama sebe pak pro tuto mladou ženu znamená smířit se s tím, že měla otci jeho chování za zlé, a odpustit si to. Nesmí v ní zbýt žádné posuzování otce ani jí samé, jen soucit a porozumění pro tu část každého z nich, která trpí.”