Sny jako řeč duše

Hans Dieckmann

Postoj k nevědomí, str. 13

“Vzhledem k výše řečenému se v terapeutickém procesu v analytické psychologii pracuje na posilování a rozvoji já jen v první fázi. Druhá fáze nebo druhá podstatná část má zprostředkovat vědomé porozumění onomu strukturálně danému vývojovému procesu, já už nehraje roli kapitána, nýbrž spíše roli kormidelníka. Já už není vládce psyché, ale dává se do služeb vnitřních, nadřazených zákonitostí celé osobnosti, které odpovídají duchu nejlepších možností rozvoje tohoto celku. Takovýto postoj přirozeně předpokládá, že v nevědomí probíhají smysluplné či potencionálně smysluplné procesy, k nimž jedinec může získat přístup jen na základě osobní zkušenosti. Od pacienta takový postoj přirozeně nemůžeme očekávat ani mu ho nemůžeme vnucovat. Pacient může a má být skeptický a kritický a vlastní psychický materiál by si měl pečlivě prověřovat. V našem oboru není nic nebezpečnějšího než nekritické přijetí hotového názoru na relativně neznámou věc. Lidská duše je přes všechno dosavadní bádání stále velice neznámou oblastí. Podobný postoj potřebuje nutně i analytik, přestože má na rozdíl od pacienta řadu zkušeností a určitých znalostí. Ať si to uvědomuje, nebo ne, bude pod vlivem těchto zkušeností v projevech nevědomí svého pacienta očekávat nejen potlačené prožitky, ale i smysluplný, prospektivně finální materiál a jeho pozornosti bude zaměřená právě tímto směrem. Tím se však ocitne ve stavu, který jsme si popsali jako postoj pozorovatele k pozorovanému objektu.”