Obrazy a symboly

Mircea Eliade

Filozofie času v Buddhismu, str. 78

Plynulost a chvilkovost vnímatelného světa, jeho nepřetržité nicotnění je mahájánovým vzorcem par excellence pro vyjádření nereálnosti pozemského světa. Občas byl z mahájánového pojetí času vyvozen závěr, že pro filozofy Velkého hybatele je pohyb přetržitý, že „pohyb je tvořen sérií nehybností“ (Ščerbackij). Ale jak plným právem podotýká Coomaraswamy (cit. dílo, s. 60), jedna linie není tvořena nekonečnou sérií bodů, ale jeví se jako kontinuum. Říká to i sám Vasubandhu: „Rozmach okamžiků je nepřetržitý.“ (nirantara-kšana-utpdda.) Termín samtána, který Ščerbackij překládá jako „sérii“, znamená z etymologického pohledu „kontinuum“. 

To vše není nic nového. Logikové a metafyzikové Velkého hybatele neudělali nic jiného, než že posunuli panindické přímé poznání ontologické nereálnosti všeho, co existuje v čase, k jeho nejzazším hranicím. Plynulost skrývá nereálnost. Samotná naděje a samotná cesta ke spáse je Buddha, který odhalil Dharmu (absolutní realitu) a ukázal cestu k Nirváně. Buddhovy rozmluvy se neúnavně vracejí k ústřednímu tématu jeho poselství: vše, co je podmíněné, je nereálné; ale nikdy neopomíná dodat: „nejsem to já“ (na mé só attá). Neboť on, Buddha, je totožný s Dhammou, a tím pádem je „prostý, nesložený“ (asamkhatá) a „atemporální, bezčasý“ (akáliko, jak říká Anguttara Nikája), IV, 359-406). Častokrát Buddha připomíná, že „transcenduje do eonů“ (kappálitó… ripumattó), že „není mužem eonů“ (akkapijó), tedy že skutečně není zapojen do cyklických toků času, že překonal kosmický čas 14. „Pro něj,“ říká Samjutta Nikája (I, 141) „neexistuje ani minulost ani budoucnost.“ (na lassa paccha na purattham atthi.) Pro Buddhu se všechny časy stávají přítomností (VisuddhiMagga, 411); to znamená, že zrušil nezvratnost času. 14 Sutta Nipáta, 373, 860 atd., a další texty sebrané v: Coomaraswamy, cit. dílo, s. 40 a násl.

Totální přítomnost, věčná přítomnost mystiků je stáze, ne-trvání. Převedeno do prostorové symboliky je ne-trvání věčná přítomnost nehybností. A pro určení nepodmíněného stavu Buddhy či vysvobozeného přece buddhismus – ostatně stejně jako jóga – používá výrazy, které odkazují k nehybnosti, ke stázi. „Ten, jehož mysl je stálá“ (thita-čitto; Dígha Nikája, II, 157), „ten, jehož duch je stálý“ (thiťattá; tamtéž, I, 57 atd.), „stálý, nehybný“ atd. Nezapomínejme, že první a nejjednodušší definice jógy je ta, kterou předkládá sám Pataňdžali na počátku svých Jógasúter (1,2): jógah cittavrttiniródhah, tedy „jóga je potlačení stavů vědomí“. Ale potlačení je až konečným cílem. Jogín začíná „zastavením“, „znehybněním“ stavů svého vědomí, svých psychomentálních toků. (Nejužívanějším významem niródha je ostatně význam „omezení, obstrukce“, tedy skutečnost uvěznění, uzavření atd.). Vraťme se k důsledkům, které může mít toto „zastavení“, tato „nehybnost“ stavů vědomí na časovou zkušenost jogínů.