Jung – vzpomínky, sny, myšlenky

Carl Gustav Jung

Střetnutí s nevědomím, str. 295

“V říjnu 1913, když jsem byl sám na jedné cestě, zachvátilo mě z čista jasna vidění. Viděl jsem nesmírné spousty vod, které zatopily všechny severní a níže položené země mezi Severním mořem a Alpami. Potopa sahala od Anglie až po Rusko, od pobřeží Severního moře až téměř k Alpám. Když dosáhla ke Švýcarsku, viděl jsem, že hory rostly výš a výše, jako by chránily naši zemi. Odehrávala se jakási strašlivá katastrofa. Viděl jsem mohutné žluté vlny, plující trosky kulturních děl a smrt nesčetných tisíců. Pak se moře proměnilo v krev. Toto vidění trvalo asi hodinu, zcela mě vyvedlo z míry a udělalo se mi zle. Styděl jsem se za svou slabost.”

Analýza Junga a další události: “Uběhly dva týdny a vize se za stejných okolností vrátila, jen proměna v krev byla ještě hroznější. Jakýsi vnitřní hlas promluvil: „Podívej se, je to úplně skutečné, a tak tomu bude, o tom nelze pochybovat.“ V zimě nato se mě kdosi ptal, co si myslím o nejbližší budoucnosti světového dění. Řekl jsem, že si nemyslím nic, ale vidím proudy krve. Vize mě neopouštěla. Tázal jsem se sám sebe, zda vize nepoukazují na nějakou revoluci, nedokázal jsem si to však opravdu představit. A tak jsem dospěl k závěru, že vize budou souviset se mnou samým, a domníval jsem se, že jsem ohrožen nějakou psychózou. Myšlenka na válku mě nenapadla. Brzy nato, bylo to na jaře a v časném létě roku 1914, se mně ve snu třikrát opakovaně zdálo, že uprostřed léta propuká arktická zima a země tuhne v led. Viděl jsem například zamrzlou celou lotrinskou krajinu i s jejími průplavy. Celá země byla liduprázdná a všechna jezera a řeky byly zmrzlé v led. Veškerá živoucí zeleň byla ztuhlá. Tento snový obraz se dostavil v dubnu a květnu a naposledy v červnu 1914. Ve třetím snu pronikl opět z kosmického prostoru nesmírný chlad. Ten sen měl ovšem nenadálý konec: Stál tu jakýsi listnatý strom, ale bez plodů (můj strom života, pomyslel jsem si), jehož listy se působením mrazu proměnily ve sladká vinná zrna plná léčivé šťávy. Trhal jsem hrozny a daroval je velkému čekajícímu zástupu lidí. Na to prvního srpna 1914 začala první světová válka.”

Střetnutí s nevědomím, str. 332

“Byl jsem v jakémsi městě, špinavém, začazeném. Pršelo, byla tma, zima a bylo to v noci. Byl to Liverpool. S jistým počtem — řekněme půltuctem — Švýcarů jsem šel temnými ulicemi. Měl jsem pocit, že přicházíme od moře, od přístavu a vlastní město že stojí nahoře, na útesech. Tam nahoru jsme šli. Připomínalo mi to Basilej: tržiště leží dole a pak se jde vzhůru Umrlčí uličkou k horní plošině, k Petrskému náměstí a velkému chrámu sv. Petra. Když jsme přišli na horní plošinu, našli jsme tam rozlehlé náměstí, slabě osvětlené pouličními svítilnami, do něhož ústilo mnoho ulic. Městské čtvrtě byly paprskovitě uspořádány kolem náměstí. Ve středu byl kulatý rybník a v něm malý ústřední ostrůvek. Zatímco vše bylo zahaleno deštěm, mlhou, kouřem a spoře osvětlenou nocí, malý ostrůvek zářil ve slunečním světle. Rostl tam osamělý strom, jakási magnolie obsypaná načervenalými květy. Bylo to, jako by ten strom stál ve slunečním světle a zároveň jako by byl sám světlem. Moji spolucestující komentovali ošklivé počasí a strom zřejmě neviděli. Hovořili o nějakém jiném Švýcarovi, který prý žije v Liverpoolu, a divili se, že se usadil právě zde. Já jsem byl uchvácen krásou kvetoucího stromu a ostrůvku ozářeného sluncem a myslel jsem si: Já už vím proč, a probudil jsem se.”

“Tento sen znázorňoval mou tehdejší situaci. Ještě teď vidím šedožluté pláštěnky lesknoucí se vlhkostí deště. Všechno bylo svrchovaně neutěšené, černé a neprůhledné — tak jak jsem se tehdy cítil. Ale měl jsem vidění nadpozemské krásy, a proto jsem byl vůbec s to žít. Liverpool je „pool of life“ [(angl.) „tůň (hlubina) života“. (Pozn. překl.)]. „Liver“, játra, jsou podle starého názoru sídlem života. Zážitek toho snu se mně spojil s pocitem konečné platnosti, neodvolatelnosti. Cítil jsem, že zde byl vyjádřen cíl. Tento střed je cíl a dál se člověk nedostane, jiné cesty není. Na základě tohoto snu jsem pochopil, že bytostné Já je principem a archetypem orientace a smyslu. V tom spočívá jeho blahodárná, léčivá a spásonosná funkce. Z tohoto poznání mně vyplynulo první tušení mého mýtu. Bez takové vize bych možná býval ztratil svou orientaci a musel bych svůj podnik vzdát. Zde však byl vyjádřen smysl. Když jsem se odloučil od Freuda, věděl jsem, že se vydávám do nereflektovaného a nepoznaného, do neznáma. Vždyť jsem neznal nic vlastního, co by Freuda přesahovalo; ale odvážil jsem se kroku do tmy. Když se pak dostaví takový sen, pociťuje ho člověk jako actus gratiae — akt milosti.”