Duše moderního člověka

Carl Gustav Jung

Základní problém současné psychologie, str. 2

“Zatímco středověk, jakož i antika, ba dokonce celé lidstvo vycházely od svých prvopočátků z přesvědčení o substanciální duši, vznikla ve druhé polovině devatenáctého století psychologie „bez duše”. Vlivem vědeckého materialismu se všechno, co se nedalo spatřit očima a ohmatat rukama, stalo pochybným, ba co tím, získalo špatnou pověst, neboť to bylo podezřelé z metafyziky. Za „vědecké”, a tím vůbec přípustné platilo jen to, co se buď dalo materiálně poznat, anebo odvodit ze smyslově vnímatelných příčin. Tento pronikavý obrat se připravoval pozvolna, nezačal až s materialismem. Když duchovní katastrofou reformace skončila gotická doba směřující strmě k výšinám, jež se však vypjala na geograficky i světonázorově příliš úzce omezené základně, byla i vertikála evropského ducha proťata horizontálou moderního vědomí. Toto vědomí už nerostlo do výšky, nýbrž do šíře, a to jak geograficky, tak světonázorově. Byla to doba velikých cest a empirického rozšiřování pojetí světa. Víra v substanciálnost duchovna pozvolna ustupovala čím dál více se vtírajícímu přesvědčení o zásadní substancialitě psychična, až potom nakonec – v průběhu téměř čtyř staletí – vrcholné vědomí evropských myslitelů a učenců nazíralo ducha v plné závislosti na hmotě a hmotných příčinách.”

“Je takřka beznadějné chtít tento iracionální obrat zpracovat filozoficky. Je lepší se o to nepokoušet, neboť odvozuje-li dnes někdo duchovní nebo duševní jev z funkce žláz, může si být beze všeho jist zbožností a úctou svého publika. Avšak toho, kdo by se pokusil atomový rozpad hvězdné hmoty vysvětlovat jako emanaci tvořivého světového ducha, by totéž publikum jen politovalo jako duševně nenormálního. A přece jsou obě vysvětlení stejně logická, stejně metafyzická a stejně svévolná a stejně symbolická. Z teoreticky noetického hlediska je stejně tak přípustné odvozovat člověka z nějakého živočišného kmene, jako odvozovat živočišné kmeny z lidí.”

“Pozn. překl.: Dacqué Edgar, nar. 1878, paleontolog. Na rozdíl od většiny evolučních teorií, které odvozují složitější formy života vývojem z jednodušších, odvozoval Dacqué veškerý život od člověka jako prapůvodní formy.”

“Ducha doby nelze postihnout kategoriemi lidského rozumu. Je to něco jako „penchant”, emocionální sklon, který z nevědomých důvodů působí s neodolatelnou sugestivností na všechny slabší duchy a strhává je s sebou. Myslet jinak, než se v naší době právě myslí, má vždy příchuť čehosi neoprávněného a rušivého, ba působí to dokonce jako cosi nemístného, nezdravého nebo rouhačského, a proto je to pro jedince společensky nebezpečné. Plave nesmyslně proti proudu. Stejně tak jak bylo dříve samozřejmým předpokladem, že všechno, co je, se kdysi zrodilo z tvořivé vůle duchovního Boha, objevilo 19. století stejně samozřejmou pravdu, že všechno vzniká z materiálních příčin. Dnes si nebuduje duševní síla tělo, nýbrž naopak – látka ze svého chemismu produkuje duši. Tento zvrat by byl k smíchu, kdyby se nestal jednou z velkých pravd ducha doby. Myslet tímto způsobem je populární, a proto slušné, rozumné, vědecké a normální. Ducha si musíme představovat jako epifenomén látky. K tomuto závěru směřuje všechno, i když se neříká přímo „duch”, ale „psyche”, a i když se nehovoří přímo o„hmotě”, nýbrž o „mozku”, „hormonech” nebo o instinktech a pudech. Připisovat duši vlastní substanci odporuje duchu doby, neboť by to bylo kacířství.”