Cesta

Pjér la Šé’z

X. Zachránit Svět, str. 151

“Ale sám jste mi přece řekl, že chcete zachránit svět.” 

“To je také pravda.”

“A jak to chcete udělat?”

“Jednoduše. Zachráním sám sebe.” 

“Není to příliš egoistické?” 

“Není. Dneska to beru tak, že ten podivný návštěvník jsem já sám. Možná nějaký můj potenciál z budoucnosti nebo z jiné dimenze. To není podstatné. Podstatné je pro mne to, že jsem se setkal sám se sebou. Všechny ty prožitky, které mám v sobě, jsou hluboce pravdivé a jediný, kdo to pořád kazí, jsem já sám. Tedy moje ego. Kazí to svým neustálým zpochybňováním. Pokud jsem jednou tady, pak moje existence dostává smysl právě tím, že věřím tomu, co dělám. Věřím sobě i tomu druhému v sobě. Jen se na to podívejte. Je nás tady tolik miliard a pořád hledáme to, co není třeba hledat a namáháme se tam, kde není třeba se namáhat. Je to zkazonosný proces a je třeba ho zastavit a nespoléhat se přitom na žádnou pomoc z vnějšku. To znamená, že jestli chci opravdu zachránit svět, musím to udělat sám v sobě. Zastavit zkázonosný proces věčného a jalového experimentování se sebou samým. A to jsem taky udělal. Udělal jsem to už dávno a teď mi dokonce přicházejí první plody. Vy to možná můžete těžko chápat, ale u nás skončila druhá světová válka teprve nedávno. Teprve tím listopadovým převratem. Teprve potom jsem mohl vidět na vlastní oči, co přináší tomuto světu, když se lidé rozhodnou zastavit zkázonosný proces. Už dneska je plno různých zpochybnění, která pramení z lidské nespokojenosti, krátkozrakosti a hlavně žvanivosti. Ovšem válka skončila a máme teď aspoň tu výhodu, že nemusíme opakovat vaše chyby.” 

“Co považujete za naší největší chybu?” 

“Vaší přesycenost konzumním životem. Vy jste si snad vymysleli všechny možné pitomosti, které by vám ukrátily dlouhou chvíli, ale že vám uniká existence mezi prsty, to nechcete vidět. Propadli jste žvanivé blaženosti. Jste už tak zdegenerovaní, že jste snadno napadnutelní jakoukoliv drogou. Podlehli jste počítačům stejně jako limonádě nebo fotbalu. My jsme tady žili ve skutečném koncentračním táboře a teď jsme se osvobodili a máme chuť žít naplno. Možná, že i vás to trochu probudí. Zatím v nás vidíte zaostalé primitivy, kterým byste měli pomáhat, jenže to nebude dlouho trvat a budete mít co dělat, abyste nám stačili. Jste na tom podobně jako ruská šlechta před válkou. 

”Můj společník domluvil, podíval se z okna a řekl: “Vida, už jsme v Praze. To nám ta cesta pěkně utekla.”