Psychologie souhlasu

Pjér la Šé’z

Odborné úvodní poznámky, str. 47

“Přiznat se k tomu, že člověk něco neví, nebo se mu cosi nepodařilo, je cosi na hranici společenské sebevraždy. Z toho plyne množství ustálených společenských způsobů, které plodí zejména trvalý stres, což si vynucuje narůstání únikových mechanismů. Existence tzv. zábavního průmyslu, davové turistiky, motorismu, služeb všeho druhu a podobných úniků je jistě čímsi tradičním. Co však nemá obdobu, jsou zejména proporce, které takové symptomy zaujímají v životě dnešního člověka,  což se přirozeně odráží v žebříčku uznávaných hodnot. Jako společenský ideál jsou přitom vyzdvihováni zejména lidé, jejichž osobní život je převážně nevyrovnaný, prázdný a materialistický.”

“Pokud uvažujeme vztahů jevů a podstaty, musíme smutně konstatovat, že soudobá společnost zůstává převážně na hranici pouhých jevů, zatímco dotyk hlubší podstaty budí spíše obavy, jak již bylo naznačeno. K pravé povaze zdánlivě nepřátelských či neadekvátně zbožněných aspektů prožívaných jevů se přibližujeme nejvíce o samotě, když hledáme svou vlastní cestu nebo když na méně osobní rovině rozjímáme kupříkladu o naší společné mluvě, v niž se ustanovily určité pojmy pro určité jevy. V davově konzumní době se však pojem samota zdá být odkázán do světa chimerických představ. Zároveň ovšem narůstá její potřeba, protože je živnou půdou pro hledání a uvažování, kterými lze nacházet nezávislou – nepodmíněnou – rovnováhu – samo-statnost. To samo o sobě staví samotu jako vysokou hodnotu. Davový konzument ovšem nezná možnosti samoty a nezná ani její hodnotu. Obvykle se proto obáváme bolesti, nemoci, stáří, neštěstí, smrti a samoty.”