Psychologie snu

Ernst Aeppli

Velké sny, str. 60

“Ve vzácně se vyskytujících velkých snech se můžete setkat s psychickými obsahy mimořádného významu a nejvyšší působivosti. Z takových snů mizí po krátké úvodní části, která ještě navazuje na vzpomínky uplynulého dne, pozvolna téměř vše, co má čistě osobní ráz. Tematika přítomnosti ustupuje do pozadí a sen vstupuje do světa elementární zkušenosti přírody a ducha, odrážející se ve velkém snovém zážitku. 

Velký sen hovoří, jak jsme na to už upozornili, řečí všeobecně lidské zkušenosti, vyjadřované pouze v symbolech: odehrává se v nadčasových, mocně působících archetypových obrazech. Jen občas se ještě objevují můstky a spojnice z drobnějších prvků blízkých vědomí, které se týkají naší osobní, individuální existence. Někdy se těchto velkým snů účastní i naše Já. Stáváme se pak účastníky velké podívané připomínající mýty a pohádky a máme při tom dojem, že kromě toho, že jsme jí přítomni, se nás nijak netýká. 

Je to podívaná neobyčejně krásná, podobající se velkým uměleckým dílům, ale i děsivá, ponurá a chaotická. Odehrává se ve stravující záři obrovského slunce, v nádherné krajině, setkáváme se tu s dosud neznámými lidmi a lidem podobnými bytostmi: může se však také odehrávat v podsvětních prostorách plných děsů. V těchto snech poznáváme, jaké síly hýbou lidským životem. Zvířata v nich promlouvají lidským hlasem, klene se tu strom života a rozkvétá do nebývalé krásy, podnikají se neslýchané mořské plavby, překonávají se nebezpečí vyprahlé pouště – pokud ne nám sen jako podobenství osudu příznivý – a konáme v nich skutky, jaké nám jinak připadají nad naše síly. Ocitáme se v bitevní vřavě, ve zločineckých doupatech, v zářivých duchovních světech: prochází kolem nás smrt, a my si připomínáme, co má v životě trvalou hodnotu. Dva příklady mohou napomoci těm, kdo si na vlastní velké sny nevzpomínají, aby si o nich udělali představu: V jednom takovém snu vyšel muž, jemuž se sen zdál, ze svého temného domu do velké vinice: na keřích zrály nejmodernější hrozny a on sám měl na sobě roucho z antických dob. Pod vinici vedla cesta a hluboko dole leželo město. Když chtěl muž sejít na cestu, viděl, že na ní stojí mohutný lev, král zvířat. Muž ve vznešeném rouše a tento nádherný lev na sebe velmi dlouho zírali: nakonec uzavřeli dohodu – takové dohody jsou ve velkých snech téměř jako boží úmluvy – že muž si prozatím ponechá vinici, kdežto lev cestu, na níž stojí. – Poznamenejme ve vší stručnosti, že vinice a víno symbolizují duchovní plodnost, lev naproti tomu mocné instinkty.”