Mýtus o věčném návratu

Mircea Eliade

Hrůza z dějin, str. 102

“Můžeme také říci, že křesťanství je „náboženstvím“ moderního a historického člověka, člověka, který odhalil současně osobní svobodu a nepřetržitý čas (místo času cyklického). Je rovněž zajímavé, že existence se mnohem důrazněji prosazovala u moderního člověka, jenž chápe dějiny jako takové, jako dějiny a nikoli jako opakování, než u člověka archaických tradičních kultur, který byl proti hrůze z dějin vyzbrojen jen mýty, rity a zvyky uvedenými v této knize. I kdyby představa Boha a z ní vyplývající náboženské zkušenosti existovaly již od nejstarších dob, časem mohly být nahrazeny jinými náboženskými „formami“ (totemismem, kultem předků, Velkou Bohyní plodnosti atd.), které odpovídají pohotověji náboženským potřebám „primitivní“ společnosti. Když se na obzoru archetypů a opakování objevila hrůza z dějin, mohla být snášena. Od „vynálezu“ víry v židovsko-křesťanském smyslu (tj. „Bůh může všechno“) může se člověk odtržený od obzoru archetypů a opakování bránit proti této hrůze již jen myšlenkou Boha. A jedině z předpokladu existence Boha získává na jedné straně svobodu (která mu dává autonomii ve Vesmíru řízeném zákony, nebo jinými slovy, „inauguraci“ nového a na Světě jedinečného způsobu bytí) a na druhé straně jistotu, že historické tragédie mají transhistorický význam, i když tento význam není lidstvu v jeho nynějším stavu patrný. Každá jiná situace moderního člověka vede nakonec k zoufalství. K zoufalství, jež nevyvolává jeho vlastní lidská existencialita, ale jeho přítomnost v historickém světě, v němž žije téměř celé lidstvo napospas ustavičnému strachu (i když si jej vždy neuvědomuje).”