Den Svatého Ignora
Pjér la Šé’z
Předmluva k prvnímu vydání, str. 7
- “Díky těmto dvěma . . . Díky těmto dvěma odstředivým tendencím (chladně racionální dominance a vášnivá iracionalita) se celková situace jen dalekosáhle vyhrocuje až k hranici kolektivní ztráty duše, což je ostatně nebezpečí, které Jung předvídal. Jaký postoj může pomoci daný stav stabilizovat?
V krizových momentech vývoje musí přijít ke slovu kvalitativní změna, jinak celku hrozí zánik. Proto již nelze bezpodmíněčne vycházet vstříc patriarchálnímu systému, který hrozí vyvolat zkázu právě svým zakonzervovaným intelektovým aparátem a vzrůstající bohorovností. Je ovšem také zbytečné podporovat iracionální až archaické tendence, směřující k regresi na úroveň chaosu, což se přirozeně také rovná katastrofě. Jak a kde potom hledat účinné spojení mezi racionální “vědou” a iracionálním “uměním”? Jak mezi nimi stavět most a tím eliminovat entropické tendence na obou stranách?
Tento román (cvičebnice moderního člověka v utrpení) je veden snahou sblížit vědu a umění, stejně jako touhou nově navázat na úctyhodnou tradici a práci starých mistrů alchymie, hermetismu a dalších duchovních škol. Pokouším se – ovšem z jiné doby a z jiných úhlů nežli Jung nebo Eliade – znovu oživit úctu ke kvalitě a síle Ducha. Úctu, která je již od sedmnáctého století na ústupu, protože se zdá, že nepřináší své plody ani rychle ani jistě.
Lidé, žijící v době přebujelého osvícenství, již nechtějí čekat v pokoře aktivního úsilí na požehnání nebes. Raději si toto požehnání autosugestivně vynutí jakýmkoli zdánlivě jistějším prostředkem. Postupem, který je zaručený, protože věříme, že jej lze objektivně kontrolovat. Dospěli jsme až tak daleko, že jsme pro takový postup zvolili název “nou hau” a rozpracováváme tyto způsoby do stále obludnějších rozsahů, až se z nich stávají “technologie”.
Naše zbytnělá vědomí, která degradovala na stupeň “nou hau”, však marně čekají na požehnání (štěstí duchovního světla), protože druhou stranu- Božství – jsme nevědomě (a často dokonce- Želbohu – zdánlivě vědomě) začali alterovat. Dospěli jsme ve své bohorovnosti až ke zcestnému přesvědčení, že dovedeme Boha zastoupit, když se tak vědomě rozhodneme. Může ale skutečné Božství být tak jednostranně vyprahlé a vykořeněné, jako jsme my? Může se Stvořitel chaoticky utápět ve vlastním stvoření? Jsou takové otázky rozumné nebo nerozumné?
Napsal jsem proto román o hledání domova- požehnání. Není to jen román, je to také praktická příručka a vědecká práce zároveň. Řekneme, že pojednává daleko více o tom, co nám nejčastěji brání dostat se na duchovní cestu, nežli o samotném cíli této cesty- absolutní realitě.
Čtyři postavy reprezentují čtyři stránky lidské bytosti, které často nedovedeme rozvíjet harmonicky a komplexně, a proto se specializujeme především na rozvoj stránky dominující. Ta potom přebírá vedení a vytváří náš “charakter”. V tomto románu – příručce – se pokouším mapovat a modelovat situace, které naznačují, co může tyto jednotlivé stránky utvářet, jak se od sebe vzdalují nebo se naopak k sobě přibližují. Protože jsem optimista, směřuji od samotného začátku ke šťastnému konci. A protože jsem člověk, jedna z těch postav je mi nějak bližší než ostatní.”