Toto je navazující a praktická část Dialogu & Dialogu vnitřního. Tuto závěrečnou část jsem nazval otevřený dialog, protože kde chceme navázat spojení, je potřeba otevřenost. Dalším názvem by nesporně mohl být vědomý, nebo přítomný dialog. Docílit přítomnosti nebo otevřenosti může být obtížné, proto je tu v bodech popsána cesta k nim.
Nezaujatost
- Stáhnutí projekcí – Vnitřní svět projikuji do toho vnějšího. Bublina vnitřního světa jednotlivce odpovídá bublině vnější. Určitě vnější realita není obecná, ale je z velké míry projikována vnitřním obsahem. Naše obrazy ženství, mužství (archetypy), naučené názory, popisy světa projikujeme do druhých a ti, pokud je splňují, tak jsou dobrými přáteli, pokud ne, tak jsou horšími a jestli mají hodnoty totálně rozdílné, tak jsou našimi nepřáteli. Opustit toto hodnocení a být přítomen je pro ego velice obtížné.
Zapomenout na vše, co vím, co jsem s protějškem prožil a jak jsem ho doteď viděl. To, co jsem se životem naučil, zároveň formuje naši zaujatost. Ego totiž ví, jak by to mělo být. Popis zaujal dominantní místo v našem vnímání lidí. Pokud je protějšek jiný, tak jsme z toho z cela zmatení. Matka je matka a nemáme vlastně ani páru o tom, jaká je to žena ve větším měřítku. Pokud to poodkrýváme, tak se toho bojíme.
- Byt v přítomnosti a vnímat co se děje – Bez přítomnosti vést vědomý dialog prostě nejde. Pokud nejsem v přítomnosti, projikuji. S otevřením, co se opravdu děje, je spojen strach.
- Pozorovat – Jak často jen pozoruji to, co je? Pozoruji druhého? Pozoruji sebe?
- Nesoudit – Neposuzovat co je správné, nesprávné, mělo by se, nemělo by se apod. Pokud dokážu být nezaujatý, nemůžu soudit druhou bytost.
- Neidentifikuju se s tím, co slyším – Příklad – Mluvíte o sobě a protějšek se něčeho chytne. Hned se hájí, nebo jinak brání tomu, co jste právě řekli. Ochraňuje svůj popis. Vše, co říkáte, promítá a bere, že je to řečeno na jeho osobu a představu o světě. Tento člověk nevnímá Vás ani sebe, ale jestli říkáte obsah, který se mu hodí a sedí na jeho popis.
Naslouchání
- Naslouchám sdělením, které ke me přichází a snažím se jim porozumět – Vnímám, co mi druhý chce říct? Rozumím tomu? Chci tomu porozumět? Co mi říká mé jitro? Jak často reagujeme na sdělení, které k nám přichází otázkou? Jak si můžete být jistí, že to, co protějšek řekl, chápu tak, jak to myslel? Co mi opravdu říká má intuice? Není to jen blábol? Jak vím, že se nejedná o nezpracované pudy? Jak se u mě projevuje dětinské chování? Chci vůbec vědět, co protějšek, mé srdce, mi chce říci?
Vnímám sám sebe, jak vnitřní svět reaguje na to, co slyším? Co si o tom myslím, co cítím? Ego si brání svůj popis. Duše přesně říká, jaká je motivace druhého.
Partnerství
- Znám své hranice – Tady už musím znát svůj vnitřní svět. Znát sebe a svoje stíny, abych jim nepropadnul. Jinak mě vláčí a druhého chci také vláčet. Tam, kde ho chci dostat, aby můj stín získal, co chce. Kde končí má kompetence a začíná kompetence druhého? Kde jsou hranice mého vnitřního dítěte? Mých přirozených pudů? Kdy mluví mé ego a kde má hranice?
- Respektuju hranice druhého – Opravdu si uvědomuji, že v konverzaci jsou i jiné lidské bytosti, které cítí, myslí a dokonce toho mohou vědět i více? Ladím se na druhého člověka, nebo se všichni musí přizpůsobovat mě?
- Jsme na stejné úrovni – Pokud sebe nepotřebuji prosazovat, tak znám své místo. Nejsem lepší ani horší. Nenadřazuju se, nepodřizuju se. To má za následek, že se nesnažím druhého přesvědčit.
Jedině tehdy se Já nebo dvě a více bytostí můžou opravdu setkat!